Můžete se našim čtenářům představit? Jaká byla vaše osobní cesta od byznysu ke koučinku a co vás přivedlo k metodě Cesta?  

Moje cesta byla… jak to říct… taková klasika. Všechno jsem dělala „správně“ – kariéra, cíle, výkon, výsledky. Jenže jednoho dne jsem zjistila, že i když mám všechno, co jsem chtěla, tak se uvnitř necítím naplněně. Byla jsem unavená z neustálého „musím“. Začala jsem zkoumat, co mi vlastně chybí, a tak jsem se postupně dostala ke koučinku a osobnímu rozvoji. Metoda Cesta mě doslova nadchla, protože nejde jen po povrchu – vede přímo k jádru věci, k emocím, které jsme si kdysi schovali pod koberec. A tam se teprve začínají dít opravdové změny.  

Co přesně je metoda Cesta a jak se liší od jiných přístupů v koučinku a terapii?  

Metoda Cesta je hluboce transformační přístup, který pomáhá najít a uvolnit emoční bloky uložené v těle. Kombinuje prvky vizualizace, koučinku a práce s vnitřním dítětem. Rozdíl oproti klasickému koučinku je v tom, že se neptáme jen „co chcete“, ale i „co vám brání“. Neřešíme jen myšlenky, ale i emoce, které je drží na místě. A tam, kde běžný koučink končí, Cesta často začíná.  

Popisujete ve své práci koncept „životní hojnosti”. Co pro vás toto spojení znamená a proč není hojnost jen o penězích?  

Hojnost pro mě znamená plnost života ve všech oblastech – vztahy, zdraví, tvořivost, energie, vděčnost. Peníze jsou jen jedním z jejích projevů. Když jsme v souladu sami se sebou, přirozeně přitahujeme příležitosti, lidi i materiální věci. Hojnost není o tom mít víc, ale cítit, že to, co mám, je dost – a že to plyne.   

Jaké jsou první signály toho, že člověk potřebuje změnu? Jak je rozpoznat dřív, než se situace stane neúnosnou?  

Tělo a duše dávají signály poměrně brzo – jen my je rádi přehlušíme. Začíná to nenápadně: únava, podrážděnost, ztráta radosti z věcí, které nás dřív bavily. Pak přijdou bolesti, nespavost, pocit prázdnoty. Když se ráno probouzíte s pocitem, že „tohle přece nemůže být všechno“, je to výzva k zastavení.   

Mnoho z nás cítí únavu nebo nespokojenost, ale bojí se udělat první krok ke změně. Jak tento strach překonat?  

Začít malými kroky a s laskavostí. Strach je přirozený – chrání nás před neznámým. Ale zároveň nám brání růst. Pomáhá si uvědomit, že změna nemusí být revoluce, často stačí první malý pohyb. Když se místo otázky „co když to nevyjde?“ zeptám „co když to vyjde?“, všechno se začne posouvat.  

Můžete uvést konkrétní příklad z praxe, kdy někdo přišel s pocitem stagnace a jak jste mu pomohla najít novou cestu?  

Měla jsem klientku, která měla „všechno“ – rodinu, práci, zázemí – ale uvnitř prázdno. Řekla mi: “Heleno, tak já tam stojím uprostřed kuchyně o vánocích, mám zdravý děti, partnera, přijela celá rodina, všechno jsme měli nachystané, byla totální pohoda a víte co: já nic necítila prostě nic a navíc mi to bylo úplně jedno a to je teda dost děsivý!  Všechny parametry ukazovali na to, že by měla být šťastná a spokojená, ale vůbec nebyla. Při práci metodou Cesta jsme objevily starý vzorec „musím všechno zvládnout a být ta silná“, který ji dovolil nic cítit (ve své praxi se s ním setkávám dost často) Když si dovolila být i slabá, paradoxně zesílila. Dnes má vlastní projekt, opustila partnera a říká, že zase konečně žije.  

Jakým způsobem pracujete s klienty a jak vypadá typický koučinkový proces u vás? Co mohou lidé očekávat?  

Každý proces je jiný, protože každý člověk přichází s jiným příběhem. Obvykle začínáme konzultací, kde si ujasníme, kam klient chce dojít. Poté kombinujeme koučink, práci s emocemi a tělem. Všechno probíhá v bezpečném a respektujícím prostoru – není to výslech, spíš objevná výprava. A často se u ní i smějeme.   

Zmiňujete, že tělo i duše dávají jasně najevo, kdy je čas změny. Jak se projevují fyzické signály, že něco není v pořádku?  

Tělo nikdy nelže. Pokud dlouhodobě ignorujeme své potřeby, tělo začne mluvit bolestí, napětím, nemocí. Bolesti zad, zažívací potíže, migrény – to všechno jsou někdy jen jiná forma sdělení: „Zastav se, prosím.“ Když se naučíme tělu naslouchat, nemusí křičet.   

Jak pomáháte lidem znovu objevit své vlastní zdroje a najít odvahu k autentickému životu?  

Tím, že jim připomínám, že všechny odpovědi už mají v sobě. Já nejsem ta, kdo „opravuje“. Jen provázím, kladu otázky, držím bezpečný prostor, kde se může sdílet cokoliv bez pocitu studu, viny nebo posuzování. Když člověk začne cítit, že je v pořádku i se svými slabostmi, objeví sílu, kterou předtím hledal venku.   

Jakou roli hraje v procesu změny otevřenost, sebepoznání a práce s vlastními bloky a negativními vzorci?  

Klíčovou. Otevřenost je jako okno – když ho zavřeme, vzduch se nemůže vyměnit. Sebepoznání je odvaha podívat se i na to, co se nám nelíbí. A práce s bloky? To je úklid po staré verzi nás samých. Někdy bolí, ale výsledek stojí za to – lehkost, klid a nová energie.   

Jak se podle vás změnily potřeby lidí v posledních letech? Čím se dnešní klienti zabývají nejčastěji?  

Vidím posun od výkonu k autentičnosti. Dřív lidé přicházeli s otázkami typu „Jak být úspěšnější“, dnes spíš „Jak být víc sám sebou“. Mnozí už nechtějí jen zvládat, chtějí žít. Pandemie i doba nejistoty nás přivedly blíž k sobě – a to je dobře.  

Co byste poradila lidem, kteří tuší, že potřebují změnu, ale nevědí, kde začít? Jaké první kroky by měli podniknout?  

Začněte tím, že se zastavíte. Vypněte autopilota a vnímejte, jak se opravdu máte. Nemusíte mít hned plán, stačí ochota poslouchat. Sedněte si každý den na 5 minut a nic nedělejte. Tohle cvičení vypadá jednoduše, ale zkuste si to.  A druhý krok? Říct si o podporu. Kouč, terapeut, přítel – někdy potřebujeme někoho, kdo nám podrží zrcadlo, dokud se znovu nerozsvítíme.   

Jaké je vaše poselství pro naše čtenáře, kteří si právě teď čtou tento rozhovor a možná se v něm poznávají?  

Nikdy není pozdě začít znovu – a nemusíte na to čekat do dalšího dne. Každý den je šance udělat o jeden vědomý krok blíž k sobě. A jestli se na té cestě občas ztratíte, nevadí. I bloudění je součástí objevování.